Kříž

15:24:00

Pak se Aslan zastavil a děti nahlédly do potoka. A tam na zlatém písku ležel mrtvý král Kaspian; čistá voda plynula přes něj jako tekuté sklo. Dlouhé bílé vousy se mu v ní vlnily jako vodní řasy. Všichni tři se zastavili a plakali. I Lev plakal — velikými Lvími slzami, z nichž jediná byla zářivější, než by byla země, kdyby se změnila v jeden veliký diamant. A Julie si všimla, že Eustác nepláče jako dítě, ani jako kluk, který se snaží, aby to na něm nebylo vidět, ale jako dospělý muž, nebo aspoň nejspíš tak — oni lidé nemají na té hoře vlastně žádný věk. „Synu Adamův," pravil posléze Aslan, „utrhni z tohoto keře trn a přines mi ho." Eustác poslechl. Trn byl dlouhý na dvě dlaně a ostrý jako jehla. „Vbodni mi ho do tlapy, synu Adamův," pravil Aslan a nastavil mu polštářky své pravé přední tlapy. „Musím?" zeptal se Eustác. „Ano," odpověděl Aslan. Eustác tedy zaťal zuby a bodl. Z tlapy se vyřinula veliká kapka krve, tak červená, že byste si takovou barvu určitě nikdy ani nedovedli představit. Padla do potoka a přelila se přes mrtvého krále. V tu chvíli ta smutná hudba utichla. A král se začal měnit. Bílé vousy mu nejprve zešedly, potom zezlátly, zkrátily se a konečně zmizely úplně; tváře se mu zakulatily a zčervenaly, vrásky se vyrovnaly; pak král otevřel oči, rozesmál se očima i ústy a zčistajasna vyskočil z potoka — chlapec nebo mladý muž (těžko říct, kdo přesně, neboť lidé na té hoře nemají vlastně žádný věk. Dokonce i v našem světě se jen ty nejhloupější děti chovají nejdětštěji a ti nejhloupější dospělí nejdospěleji). Skočil k Aslanovi a vrhl se mu kolem krku — aspoň pokud mu ruce stačily — a líbal ho pevně jako pravý král a Aslan ho líbal silně jako pravý Lev. Pak se Kaspian obrátil k ostatním. A tu se srdečně rozesmál překvapením. „Koho to nevidím?" zvolal. „Eustác! Tak ses přece jen dostal na konec světa! A kdepak je můj druhý nejlepší meč, který jsi zlomil o mořského hada, co?" Eustác udělal krok a půl směrem k němu, ale pak se zarazil a v očích měl strach. „Hele, víš," vykoktal. „Já jako nic, jo, ale nejsi...? Totiž jestli jsi náhodou..." „Prosím tě, neblázni," řekl Kaspian nekrálovsky. „Jenže," řekl Eustác a honem se podíval na Aslana. „Copak on... neumřel?" „Ano," pravil Lev tichounkým hlasem, skoro (jak se zdálo Julii) jako by se smál. „Umřel. Víš, to se stává celkem běžně. Ani mě to neminulo. Jen málokdo tomu ušel." „Já vím, co tě trápí," řekl Kaspian. „Myslíš si asi, že jsem duch nebo tak něco, viď? Ale copak to nechápeš? Duch bych byl, kdybych se teď objevil v Narnii, protože tam už nepatřím. Ale tady, doma, přece nemůžu být duch. Mohl bych být duch ve vašem světě, to nevím jistě. Ale on už asi vlastně nebude ani váš, když jste teď tady." Obě děti zalila naděje jako horká vlna. Ale Aslan potřásl svou velikou hlavou. „Kdepak, děti moje" pravil. „Až se tu setkáme příště, už tu se mnou zůstanete. Ale teď ještě ne. Ještě se musíte nakrátko vrátit do svého světa."
(Letopisy Narnie, Stříbrná židle)

You Might Also Like

0 komentářů

B)